Marie Brahová, autorka rozhovoru

S hercem Divadla Pod Palmovkou René Přibilem, kterého diváci znají především jako příjemného pana Krejzu z televizního seriálu Rodinná pouta, jsme se sešli v divadelní kavárně.I on mi prozradil něco o svých šikovných rukách.

 „Náš rozhovor je určen do rubriky Šikovné ruce známých tváří. Jak šikovné ručičky máte vy?“

 Přibil: „No s šikovnýma rukama je to u mne na pováženou. Od dětství, na co jsem sáhl, to se nepovedlo. Asi to bylo tím,že mne k tomu nikdo nevedl. Je pravda, že mě maminka chtěla naučit plést, ale k ničemu to nevedlo. Žádné řemeslné činnosti se u nás neprováděly, takže já měl zájem spíš o knížky, než o ruční práce.“

 „A když jste pak založil vlastní rodinu, nebyl jste k ničemu nucen?“

Přibil: „Já jsem byl vždycky spíš pomocník. A docela ochotný. Když jsme rekonstruovali byt, což nám z větší části dělali kamarádi, tak jsem jim byl k ruce. Sám jsem pak podle příručky zkusil vymalovat, a docela se to povedlo. To mám po tatínkovi, který než se do něčeho pustil, tak nastudoval spoustu knih a pak se teprve pustil do práce.“

 „A co klasické domácí práce?“

Přibil: „To ano, to jsem byl manželkou přinucen. Ono to ani jinak nešlo. Moje žena je také herečka a když byly naše děti malé, tak jsme se o práci kolem nich museli podělit podle toho, kdo právě neměl představení nebo zájezd. Takže jsem je ráno rozvážel do školky a do jeslí, odpoledne vyzvedával, vařil kašičky, žehlil plínky a všechno co bylo potřeba. Když pak byly starší a kašičky už nestačily, tak jsem podle osvědčené metody svého tatínka nakoupil kuchařské knihy a začal vařit. Nakonec se mi to zalíbilo natolik, že jsem si z toho udělal koníčka. Dokonce děti někdy říkaly, že vařím lépe než maminka.“

 „No vidíte. A co jim nejvíc chutnalo?“

Přibil: „Všechno, co bylo s česnekem. Ten moje žena nemůže, a tak když jsme byli s dětmi sami, tak jsme si na takových jídlech pochutnávali. Manželka se vždycky zlobila a říkala, že bych dával česnek i do dortů, kdyby to šlo.“

 „Takže máte šikovné ručičky a ne že ne.“

Přibil:> „Co se týče vaření, tak to snad ano. I když na svého zetě, který je profesionální kuchař, nemám. Ale mám alespoň skvělého učitele a nemusím už tápat v knížkách.“

 „Jakým svým nejvýraznějším výtvorem se můžete pochlubit?“

Přibil: „No asi musím zůstat zase u vaření. A těch jídel je určitě víc. Děti ale nejvíc milovaly skopové na česneku se špenátem a s bramborovými knedlíky posypanými cibulkou.“

 „Jak fungujete jako dědeček? Ani tam se žádná rukodělná práce nekonala?“

Přibil: „Ne. Naopak. Vnoučata po mně naštěstí geny v tomto směru nepodědila, všechna jsou výtvarně nadaná, krásně kreslí a když mi posílají své obrázky, tak z nich mám opravdu radost.“

 „Takže vnoučata spíš působí na dědečka?“

Přibil: „Určitě. Dokonce mě přesvědčili, abych si koupil počítač. Nějaký čas to stálo jako pomník na mém stole, protože jsem nevěřil, že tu mašinku někdy přesvědčím, aby fungovala, ale nakonec s pomocí kamarádů jsem to jakž takž zvládl. Alespoň základy, které potřebuji ke své práci.“

 „No vidíte. A pak že to nejde.“

Přibil: „Rozhodně mám v tomto směru dobrý pocit na rozdíl od jiných seniorů tady v divadle, kteří jsou nepřáteli i mobilů.“

> „Vraťme se ještě na chvíli k domácím pracím? Které rád nemáte?“

Přibil: „Mytí oken. To skutečně nemusím. Nejvíc mě rozčilují ty různé reklamy, které ukazují, jak to jde samo. Ať jsem vyzkoušel cokoli, tak vždycky skončím i toho, že nejlepší je mýdlová voda a zmuchlané noviny.“

 „Taková dost kutilská doba pro muže bývá i vojna. Jak vzpomínáte na tohle období?“

Přibil: „Já jsem vojnu moc neprožil. Jednak jsme měli vojenskou výchovu při vysoké škole, kde jsme byli vedeni jako zdravotníci, a pak nás poslali do Mikulova. To bylo právě osmašedesátem, kdy přišli Rusové, takže nás raději všechny odveleli domů. A pak jsem nějakým zázrakem dostal modrou knížku.“

 „Když porovnáte své rukodělné schopnosti se schopnostmi svých kolegů tady v Divadle Pod Palmovkou, kdo z nich je nejšikovnější?“

Přibil: „Tady je hodně šikovných kolegů. Už tím, že mají chalupy a musí na nich pracovat. Když se občas baví o nějakých činnostech, tak musím přiznat, že vůbec nevím, která bije. Například Oto Rošecký je moc šikovný. Ale i spousta dalších.“

 „Děkuji za rozhovor.“